úterý 17. listopadu 2015

ratzinger

a.ilfoglio.it/chiesa/2015/11/15/rileggere-il-ratzinger-di-ratisbona-per-capire-gli-attentati-di-parigi-e-non-solo___1-v-135020-rubriche_c139

  Čtěme Ratzingera, abychom pochopili proč došlo k atentátům

   12. září 2006 v Aula magna university v Řezně pronesl papež Benedikt známý projev o islámu, italské il Foglio píše, že je vhodné ho  připomenout, stejně jako i jiné Ratzingerovy ideje. Překvapující je hloubka Ratzigerových konstrukcí - skutečná rozkoš pro čtenáře.
  Jsem dojat, že mohu opět stát ne univerzitní půdě a mít zde přednášku. Dráhu univerzitního učitele jsem  začal v 1959 v Bonnu, tenkrát existovaly přímé kontakty mezi profesory a studenty. Hodně se diskutovalo  po přednáškách, měli jsme diskuze s historiky, filozofy, filology a přirozeně též s teology obou fakult. Jednou za semestr se konal dies academicus, kdy se profesoři všech fakult prezentovali před studenty celé univerzity. Často specializace brání komunikovat s jinými obory. Univerzita byla tenkrát hrdá i na své dvě teologické fakulty. I ony se podílely na společném racionálním bádání, byly částmi onoho "universitas scientiarum", respektovány i těmi, kteří nesdíleli víru. Soudržnost tohoto prostoru rozumu nenarušovaly ani připomínky, že dvě fakulty se zabývají božími otázkami. Bylo jasné, že oproti nastolující se radikální skepsi je nutné a rozumné zabývat se Bohem prostředky rozumu, a to v kontextu křesťanské tradice: o tomto na univerzitě nikdo nepochyboval.
   Všechno toto mi přišlo na mysl, když jsem nedávno četl dílko profesora Theodora Khouryho z Münsteru, jde o dialog učeného byzantského císaře Manuela II. Paleologa, který měl  snad v létě r. 1391 u Ankary se vzdělaným Peršanem,  o křesťanství a islámu a o pojmu pravdy v těchto náboženstvích. Asi sám císař zaznamenal tento dialog při obléhání Konstantinopole mezi roky 1394 a 1402. Možná právě proto jsou jeho ideje mnohem detailnější než Peršanovi. Dialog se zabývá celou strukturou víry jak ji pojímá Bible i Korán. Obzvlášť je popsán pojem Boha a člověka, nutně též vazba mezi třemi Knihami: Starý zákon - Nový zákon - Korán. To všechno nechci dneska otevírat, chtěl bych se dotknout jen jednoho argumentu - okrajového v struktuře celého dialogu - který v kontextu tématu "víra a rozum" mě fascinuje a pomáhá v reflexích o daném tématu. 
   V sedmém rozhovoru (διάλεξις – kontraverze)  editovaném profesorech Khourym, se císař dotýká tématu džihad, svatá válka. Císař samozřejmě znal suru 2, 256 kde se říká: "žádné donucování v otázkách víry". Jde o suru z počátečního období, Mohamed neměl ještě žádnou moc a sám byl v ohrožení. Samozřejmě císař dobře znal další vývoj jak ho popisuje i Korán, až ke svaté válce. Avšak aniž by se zabýval   přístupem, který Korán předepisuje k nevěřícím, obrátil se pro nás až brutálním způsobem ke svému perskému oponentu, s centrální otázkou na poměr náboženství a násilí. "Ukaž mi co přinesl Mohamed nového, vidím pouze samé špatné a nelidské věci, jako je jeho příkaz šířit víru mečem". Císař dál vysvětloval, že pro něho šířit víru násilím není nic rozumného. Násilí protiřečí podstatě Boha a podstatě duše. " Bohu se nelíbí krev - jednat proti rozumu - je v protikladu k Bohu.   Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce  dovést někoho k víře, musí dobře hovořit a volit přesné racionální konstrukce, nemá to nic co do činění s násilím a hrozbami.  Abychom přesvědčili duši, nepotřebujeme silná ramena, ani útočné zbraně, kterými můžeme ohrožovat na životě. Podle editora Theodora Khouryho, pro byzantského císaře, který byl vychován v řecké filozofii toto tvrzení bylo přirozené. Podle islámské doktríny platí opak, Bůh je absolutně transcendentní, jeho vůle nepodléhá žádným našim kategoriím, ani rozumnosti. V této souvislosti Khoury cituje známého francouzského islamisty Arnaldeze , který se odvolává na Ibn Hazma, který učil, že Bůh není vázán ani sám sebou, ani svými slovy a není povinen nám zjevovat pravdu. Pokud to bude jeho vůle, člověk musí být i modloslužebníkem.
   Otvírá se nám pojetí Boha a jeho realizace v náboženství, dilema, které se nás dnes dotýká. Přesvědčení, že jednání proti rozumu je v protikladu k podstatě Boha platí pro řecké uvažování. Myslím si, že v tomto bodě se zjevuje hluboké souznění mezi řeckým myšlením a vírou v Boha jak to chápe Bible. Svatý Jan modifikujíc první verš Geneze, začíná svoje evangelium: "Na počátku bylo slovo". A to je hlavní císařova argumentace, „σὺν λόγω”, logos znamená rozum i slovo , rozum, který je kreativní a komunikativní.
   Jan nám předal svůj biblický koncept Boha - všechny cesty víry, často namáhavé a mučivé mají cíl, spějí k syntéze. Principem je logos a logos je Bůh, což říká evangelista. Setkání biblického poselství a řeckého myšlení nebylo jednoduché. Vidění sv. Pavla, který ve snu uviděl jednoho Makedonce, který ho prosí o pomoc, se dá interpretovat jako "kondenzovaná"  potřeba sblížení biblické víry a řeckého tázání. Ve skutečnosti tento proces sblížení probíhal již velmi dlouho. Již ono mysteriozní jméno Boha z hořícího keře "Jsem který je", které vzdaluje Boha od polyteistických pojmenování.  V konfrontaci s mýtem je to těsná analogie se Sokratovým pokusem o překonání mýtu samotného.  Ve Starém zákoně se Bůh Izraele oznamuje jako Bůh nebe a země. V celém dlouhém helenistickém období, kdy se řečtí vládci silou snažili nastolit své modloslužebné kulty, se biblická víra niterně setkávala s nejlepší částí řeckého myšlení. Dnes víme, že řecký překlad Starého zákona  se realizoval v Alexandrii, toto setkání řeckého s židovským  bylo důležité pro celou historii zjevení a pro zrození a rozšíření křesťanství to mělo rozhodující význam.  Jedná se o hlubinné setkání víry a rozumu.  Manuel II. mohl říci: " Nejednat podle rozumu protiřečí podstatě Boha".
   Musíme však dodat, že v pozdním středověku se v teologii nastolily tendence, které vedly k separaci mezi řeckým a křesťanským duchem. V kontrastu augustiánskému a tomistickému intelektualismu, nastolil Duns Scottus voluntaristický koncept, v důsledcích to vedlo k tvrzení, že Boha poznáváme jen skrze příkazy.  Tady se profilují pozice, které nemají daleko k Ibn Hazmovi, mohou končit až u Boha  nevázaného dobrem a pravdou. Transcendence a diverzita Boha jsou zde tak akcentovány přehnaným způsobem, že náš rozum, smysl pro pravdu a dobro nezrcadlí pravého Boha, který je nedosažitelný a skrytý. 
   Na rozdíl od toho,  katolická církev byla vždy přesvědčena, že mezi námi a Bohem, mezi věčným duchem Tvůrce a našim rozumem   existuje analogie, určitě, jak říká Lateránský koncil z r. 1215 - nepodobnost je podstatně  větší než podobnost, ale ne tak, že by to eliminovalo analogii samotnou. Bůh není víc Bohem, když mu připíšeme vzdálenost a nepřístupnost. Bůh vpravdě božský je Bohem logosu a jako logos jednal a jedná pln lásky k nám. Určitě, jak říká sv. Pavel, láska překračuje poznání a obsáhne víc než pouhé myšlení. Náboženství kde souznívá věčné Slovo s naším rozumem.
   Setkání Bible s řeckým myšlením mělo rozhodující význam nejen z hlediska historie náboženství, ale pro celou univerzální historii - fakt, který míří až do současnosti. Křesťanství nehledě na své počátky na východě, zanechalo svoji rozhodující stopu v Evropě. Toto setkání, pokud zohledníme římský vliv, vytvořilo Evropu  a zůstane fundamentem toho co se dá nazvat Evropou.
  V moderní teologii se vyskytly tři tendence, které volaly po dehelenizaci křesťanství. Reformátorům 16. století se víra nejevila jako živý projev v historii, ale jako struktura filozofického systému. Písmo se jim jevilo jako prvopočáteční forma víry. Snažili se osvobodit víru od metafyziky, aby se údajně mohla navrátit sama k sobě. Systemizovali myšlení, aby vynikl prostor pro víru. Víře se zamezil přístup k realitě.
   Liberální teologie 19. a 20. století znamenala druhou vlnu dehelenizace víry. Liberální teologové vycházeli z Pascalovi distinkce mezi Bohem filozofů a Bohem Abrahama. Centrální bodem pro liberálního teologa Harnacka byl člověk Ježíš se svým jednoduchým morálním poselstvím, mimo jakékoliv helenizování. Ježíš to měla být hlavně morálka. Harnack chtěl sladit křesťanství s moderním rozumem, osvobodit je od filozofických a teologických elementů, jako je víra v Kristovo božství  a v božskou Trojici. V podstatě jde o limity kladené na rozum, krátce řečeno jde o syntézu mezi kartezianismem a empirismem. Předpokládá to matematickou strukturu hmoty, její niternou racionalitu, umožňuje to její  operativní účinnost pro naše účely.  Též možnost verifikovat pravdivost či nepravdivost prostřednictvím experimentu.
   Jistota vyvozená z matematické a empirické synergie nám teprve umožní hovořit o vědeckém. Co si nárokuje být vědou musí být konfrontováno s tímto kritériem. Též vědy jako je historie, psychologie, sociologie a filozofie se musí přiblížit tomuto vědeckému kánonu. Pro naše reflexe je významný fakt, že tato metoda vylučuje problém Boha, posouvá ho mezi nevědecké a pre-vědecké záležitosti. Došli jsme k bodu, že rozsah vědeckého pojmu a rozumu samotného je redukován.
  V této perspektivě není prostor pro aspiraci discipliny "teologie" jako vědy. Musíme, ale dodat, že v tomto pojetí vědy, člověk samotný je redukován. Totiž tázání inherentní lidské podstatě jako "odkud" a "kam", náboženské otázky a otázky ethosu nenajdou místo v prostoru rozumu, který se definuje jako věda. A odsouvají se do oblasti subjektivního. Subjekt rozhoduje na základě své zkušenosti co je pro něj nábožensky udržitelné a morální.  Takovým způsobem ethos a náboženství ztrácí svoji sílu formovat společenství lidí a posouvají se pouze do osobní roviny.  Pro lidstvo je to nebezpečná situace: objevují se hrozivé patologie v náboženství i v rozumu - nutně se musí objevit, když je rozum  tímto způsobem redukován, když tázání náboženství a ethosu nemají smysl.  V tomto okamžiku se etika může  formovat pouze nějakými evolučními  nebo psychologickými a sociologickými principy - to je evidentně nedostačující.
  Ještě předtím než dojdu k závěrům k nimž mířím, musím krátce zmínit třetí vlnu dehelenizace, která se šíří v současnosti. Dnes se střetávají mnohé kultury, stalo se zvykem říkat, že syntéza víry a helenismu, kterou prošla kdysi původní církev, byla první inkulturací a že se tedy nesmí bránit něco podobného jiným kulturám. Tedy údajně máme právo se vrátit před první inkulturaci a odkrýt jednoduché poselství Nového zákona a provést inkulturaci v dnešní perspektivě. Tato teze není pouze chybná; je hrubá a nepřesná.
  Nový zákon je napsán v řečtině,  ve svém nitru již nese řeckého ducha - toto již zrálo v evoluci Starého zákona. Určitě najdeme formující elementy v antické církvi, které nemohou integrovat jiné kultury. Ale vztah víry a hledání lidského rozumu je součástí víry samotné a vývoj je relevantní přirozenosti víry.
   Nyní již mohu dospět k závěru. Můj pokus, jakási kritika moderního rozumu zevnitř, v žádném případě nezahrne názor, že je třeba jít zpět, před období osvícení a odmítnutí tvrzení moderní doby. To platné v moderní evoluci ducha musí být bez rezervy akceptováno: grandiózní možnosti otevřené člověku, obrovský pokrok na lidském poli, který nám byl dán.  Ethos vědeckého - vůle naslouchat a hledat pravdu, to je přece  podstatná součást křesťanského ducha. Ne negativní kritika je mým záměrem; ale rozšíření našeho konceptu rozumu a jeho používání. Protože přes opojnou radost z dalších možností člověka, vidíme též hrozby, které vyvstávají a musíme se ptát jak je dominovat. Uspějeme pouze tehdy, jestli rozum se setká s vírou v novém setkání; překonáme limity, kterými jsme svázali rozum a jeho ověřování, diskutujme znovu jeho šíři. V tomto smyslu teologie, ne pouze jako historická a subjektivně-vědecká disciplína, ale vlastní teologie - bádání o rozumu víry, musí mít své místo na univerzitě a v dialogu věd. 
   Pouze tak budeme schopni vést skutečný mezikulturní dialog a dialog s jinými náboženstvími, což je zcela urgentní. V západním myšlení nyní převládá názor, že pouze pozitivistický pohled a od něho odvozená filozofie mají univerzální charakter. Ale kultury s náboženským viděním světa vidí právě v této eliminaci božského z rozumu útok na jejich intimní přesvědčení. Rozum, který je hluchý před vším božským a odsunuje je do subkultury není schopen vést dialog kultur.  Moderní rozum se svým niterním platonismem nese s sebou  tázání, které  přesahuje jeho metodické možnosti.  Rozum musí akceptovat racionální strukturu hmoty a korespondenci mezi naším duchem a racionálními strukturami přírody, toto je metodická cesta pro naše bádání. Ale proč to tak je, se musí zkoumat na jiné úrovni myšlení - ve filozofii a teologii. Pro filozofii a teologii naslouchání zkušenostem a přesvědčením náboženské tradice lidstva je zdrojem jejich poznání;  odmítat to, znamená redukovat naše možnosti. Západ je ohrožován svojí averzí k základním  otázkám rozumu a může  to mít ničivé následky. Musíme najít odvahu otevřít se celé šíři rozumu.
   Nejednat podle rozumu, nejednat v souznění s logos, protiřečí podstatě Boha, řekl Manuel II svému perskému oponentovi. K tomuto velkému logos, k této obrovské šíři rozumu zveme ostatní kultury k dialogu. A je to též velký úkol pro univerzity.

Žádné komentáře:

Okomentovat