tennessee williams

Putování Tennessee Williamse

Po stopách Tennessee Williamse v Římě se vydal žurnalista amerického NYT. Byl důsledný, i s menu v sice již blednoucí eleganci dobových hotelů, ale stále blíž podstatě než turista skromných poměrů s levnějším menu v protějším parku dobových hotelů.
V r. 1948 navštívil Tennessee Williams poprvé věčné město. 37letý spisovatel je nazval hlavním městem svého srdce. Po desetiletích živoření byl spisovatel katapultován na výsluní Skleněným zvěřincem a pak nesmrtelná Tramvaj do stanice touha, která ho po premiéře na Brodwayi v. 1947  vynesla mezi největší postavy amerického divadelního establishmentu. Čtyři měsíce poté odplouvá do Evropy.  
    Krátká zastávka v Paříži ho zklamala. „Nic dobrého v Paříži kromě kvality kurev“, napsal svému příteli Eliu Kazanovi. Řím ho svedl okamžitě. „Když jsem překročil italské hranice, mé zdraví a život se magickým způsobem zlepšily.“  A v Říme strávil s přestávkami celé desetiletí. Město se stalo inspirativním zdrojem jeho nejplodnějšího období: „Římské jaro paní Stoneové“, „Kočka na rozpálené střeše“, „Tetovaná růže“.
    Po stopách Williamse v současném Římě, po stopách zmateného období po Mussoliniho pádu, ale před tzv. italským ekonomickým zázrakem padesátých a šedesátých let. V r. 1948 bylo město epicentrem zlatého věku italského neorealismu. Dolar byl silný, ceny nízké. První zastávkou byl přízemní pokoj v hotelu Ambasciatori Palace, velké neorenesanční budově na via Veneto. Dnes je tento hotel stejně jako další Williamsova oblíbená místa, za apogeem své slávy. Via Veneto je stále noblesní, ale turistické tratorie a levné hotely zničily eleganci epochy „Sladkého života.“  Snídaně v Ambasciatori si uchovala něco z vybledlé elegance a je pak snadnější si představit pohrdavý pohled  personálu, který čekal na Williamse, když si druhou noc přivedl mladíka, kterého ve svých memoárech nazývá Raffaelem.
   Williams píše, že Řím nabízí svobodu – únik z amerického puritanismu. V dopise americkému vydavateli Jay Laughlinovi zmiňuje Williams oběd s Ingrid Bergmanovou a Robertem Rossellinim, právě začala jejich extramanželská love-affaire. Psal, že jejich lhostejnost ke skandálům je úžasná a je políčkem americkým infantilním moralistům, kteří znemožňují upřímný a otevřený život.
   Williams nebyl jediný, kdo sdílel toto přesvědčení. Okruh jeho známých zahrnuje básníka Frederica Prokosche, Trumana Capote, „mladého a nešťastného egoistu“ Gore Vidala a řadu dalších amerických spisovatelů a umělců, kteří stejně jako Williams měli gay nebo bisexuální orientaci a  Řím jim nabídl kreativní a osobní svobodu. A vesměs měli též společnou lásku k lahvi.
   Svému literárnímu agentovi Audrey Woodovi napsal: „Americká kolonie je extrémně společenská, dá se pracovat pouze když zacementujete dveře. Ale někteří vlezou i oknem v naději, že najdou flašku koňaku.“ Williams frekventoval v okolí via Veneto Café de Paris, Café Rosati, přízemní bar hotelu Flora  (nyní Rome Marriott Grand Hotel Flora). „Večer, kolem půlnoci, jedu autem na starou via Appia, zaparkuji auto a poslouchám mezi starými hroby a pozoruji stíny“, napsal herečce Jane Lawrence Smithové.
   Po Ambasciatori si Williams najmul dvoupokojový apartmán blízko Villa Borgese na via Aurora 45. Další roky svého římského života strávil zde se svým partnerem Frankem Merlo. Dnes přilepili na budovu skleník a  sídlí zde pobočka bankovního domu BNP Paribas.
    Řím Tennessee Williamse, jak ho znal a miloval, svobodný a kreativní v padesátých a šedesátých letech se vypařil – anesteziován tuctovými obchodními řetězci. Klientelou  hotelů a kaváren jsou nudní byznysmeni s ještě nudnějším ženským doprovodem. V časech, kdy tyto kavárny navštěvoval Williams, to byla místa nabita energií. Napsal divadelnímu kritikovi Brooks Atkinsonovi o dnes nudné kavárně Doney: „Vidím tam v koutě sedět Orsona Wellese, sedí sám a čte knihu, zachytil jsem titul – Dekadence.“
    V Doney se Williams seznámil s legendární divou Annou Magnani. Tuto herečku měl před očima jako Serafinu, když psal Tetovanou růži.  Píše: „Když šla, ovládla celou ulici. Její postava, to je definice sexu. Její oči a hlas jsou nepopsatelné a nepřekonatelné.“ Setkání na desetiletí ovlivnilo oba dva umělce. Oba temperamentní, beze strachu, pokud šlo o nekonvenční chápání života, se vzájemně pochopili. Charakteristiky Williamsových ženských postav začaly připomínat Annu Magnani. Vášnivé, sexuálně vitální, komplikované a sebevědomé.
   V padesátých letech Williams, Merlo a Magnani strávili nesčíslně času na terase jejího domu nad Piazza Minerva nad Pantheonem.  Často navštěvovali restaurant Alfredo, známý svými fettuccini. Williamsovo dobové album je nostalgicky zastaralé, ale lyricky silné jako v Římském jaru paní Stoneové. „Lampy zhasly, vzrušující namodralá atmosféra podivného nočního jasu starých němých filmů. Barva vody s kapkami inkoustu.“   
   „V pět odpoledne, v březnu, ocelové nebe nad Římem začalo blednout a modrá průzračnost blízkých ulic dávala tušit jemné shluky par.“
   Pro Williamse Řím znamenal pozoruhodnou kombinaci efemérní elegance, nápadného erotismu, jemnosti a sexu. Ideální místo, kam situovat příběh Karen Stoneové.  Bohaté, starší americké herečky, řešící vlastní existenciální krizi. S pocitem, že vlastně se už nachází na prahu posmrtné existence. Stejně jako spisovatel, našla v Římě místo, kde se dá rozplynout.
   Roky po zlatém římském období nebyly pro Williamse už moc dobré. Většina jeho pozdních prací byla ignorována a kritizována. Mnozí přátele předčasně zemřeli, včetně Magnani a Merla. I když se do Říma stále vracel, propadal depresím, které ho dovedly v r. 1983 ke konci. Dnes v zahradě Villa Borgese, s tajnými zákoutími, korunami borovic je vše jako tenkrát, jak to Williams popsal – jako v propasti. Zde není těžké si ho představit, muže v rozkvětu mládí a tvořivosti, smějícího se prázdnotě.