úterý 24. května 2016

zazrak

Život je zázrak

První dobrodružství: vyškrábat se popř. vyskočit  z bytu, profitujíc z nepozornosti právě rozvedeného otce; slezení  stěny cizí zahrady (osm let). Druhé dobrodružství: světlíkem do skladu apatyky známých rodičů; skok padákem z koruny lípy u hřbitova (devět let).
Třetí dobrodružství: ve třech na kole v noci k jezeru, a do vody (deset let). Čtvrté dobrodružství: na Václávák v noci se staršími kamarády a ztratit se v půlnočních uličkách Starého města (jedenáct let). Páté dobrodružství: na motorce v dešti a bez helmy a řidičáku s kamarádkou za zády (první rok gymnázia).
  Opravdu, všichni žijeme jen zázrakem, je to jasné, a francouzské elitní noviny  le Monde se na první stránce provokativně ptají třiceti a víceletých rodičů: „Nepovolíme dětem trochu uzdu?“ „Hlídání, ochrana všeho typu, dítě nesmí samotné koupit bagetu.“
    Kultura nulového rizika dítě zbaví minimální svobody a nepřipraví je adekvátně k životu. Nezáleží na tom, jak jsme vyrůstali v sedmdesátých a osmdesátých letech, ani na tom, jak bezpečné či nebezpečné jsou dneska parky a místa, kde si děti hrají. Rodiče se domnívají, že jejich dcera si hraje zrovna na tom nejnebezpečnějším místě, každý dospělý je sexuálním predátorem, každá jízda na kole bez držení je spojena s tragickými zlomeninami, syn se nedokáže s nikým přít, je tak bezbranný, všichni se mu smějí. Jak mohou ty děti dospět v tomto prostoru permanentní  ochrany, ptá s v novinách psycholog Peter Gray. Navíc v super chráněném prostoru volného času je invazivní nebezpečí z internetu větší než cokoliv jiného.   
     Rodiče dnešních dětí si hráli celé odpoledne někde se svými kamarády, nikoho nenapadlo, komu na pospas je vydáno ubohé dítě. Platilo to jak v rodinách skromnějších poměrů, tak v buržoazních poměrech. Je to zdravé, co pozorujeme v parcích, kdy ostříží pohled matky či otce sleduje dítě, aby byla pomoc a varování stále k dispozici?
    Lenora Skenazy založila v USA hnutí „free range kids“ - děti vychovávat v otevřeném prostoru. Zato ji v USA média nazývají „nejhorší americká matka.“ Její devítiletý syn jezdí do školy metrem bez ochrany a vůbec není moc dozorován. Skenazy říká, má matka pracovala, musela jsem se o sebe postarat. V televizní posedlosti vlézt všude a vidět všechno, se televizní kamery nestyděly tajně filmovat devítileté dítě na cestě do školy i mimo školu, a kupodivu chovalo se rozumně.
    „Bereme dětem to nejlepší z dětství, volnost. Dobrý rodič má být ten, který ochraňuje dítě. Ve vězeních vás též ochraňují. Rodiče jsou superochránci  a nechají pětiletou dceru sledovat v televizi horor Království Wuby“, říká americká nejhorší matka Skenazy.  
   Sylvain Obholtz, ředitel jedné školy z pařížského předměstí, které zrovna bezpečností nevyniká: „Jak může dítě pochopit, co je nebezpečné, když není nikdy s nebezpečím konfrontováno? Jak může zvládat své emoce a konflikty, když mu bráníme projít procesem vlastní frustrace?“

Žádné komentáře:

Okomentovat