Irina Gorbačeva: jde o jedno....
Mladá a již velká ruská herečka říká: „Jde o jedno, kráčíš s Bohem nebo jsi na druhé straně". Herečka se narodila 1988 v Mariupoli. Absolvovala Ščukinův divadelní institut. Působila ve Vachtangově divadle, nyní v divadelní skupině P. Fomenka. Natáčí filmy, spousta velkých rolí v divadle. Je slavná a řadí se pomalu mezi velké hvězdy ruského divadla. Za roli Heleny v Snu noci svatojánské dostala cenu „Zlatá maska 2016“. Izvestia jí interviewovaly.
Z jakého důvodu vás porota i diváci honorovali tak prestižní divadelní cenou?
Je to Shakespeare – je to vždy svátek. Nadechnutí pro ty, kteří chtějí uvidět klasické divadlo. Není to novátorské představení, má v sobě jistou míru chuligánství a sebeironie. Ukázalo se, že mnozí touží právě po tom, nějak je už nebaví přijít do divadla a nepochopit o co jde. U nás je vše jasné: ten miluje toho a onen zas toho. Nakonec svatba – dojemné a směšné.
Po kterých z těch shakespearovských rolí toužíte?
Jsem připravena vzít jakoukoliv roli z shakespearovského repertoáru. Původně jsem měla hrát elfa - o Heleně nebyla řeč, Káťa Smirnova, která byla obsazena, šla na mateřskou dovolenou. Ráda bych hrála v Shakespearovi, cítím, že je to můj autor, probouzí moji fantazii – něco domyslet..
Divadlo nebo film?
Příjemnější je to v divadle, stále se učíš a zdokonaluješ. Film je též zajímavý, ale divadlo je svázáno s pečlivou přípravou, musíš scénu vyostřit, divák přijde jen jednou. Pokud k tomu přistoupíte s filozofií „tak prosím něco zahraji“, divák to cítí. Možná se někomu podaří diváky oklamat, anebo se divák oklame sám. Já preferuji seriozní, důkladný přístup. Přišel, vzal si kostým, a pak odešel – to pro mě není. Přicházím do divadla dlouho před představením, snažím se vcítit do role, vybavovat si detaily..
Divadlo dnes?
Divadelní okruh se zúžil – moc lidí nezná divadlo. Internet má každý po ruce, rychle jím projdeš a pobavíš se. Zajít do divadla může být pracné, lístky koupit atd. Konečně ani můj bratr mě v divadle P. Fomenka ještě neviděl.
Jak je to možné?
Říká, že se necítí dobře, když se na scéně odehrává něco psychologicky drastičtějšího. Kino snese. Je to otázka divácké zkušenosti. Člověk navštíví jednou divadlo, cítí vnitřní diskomfort a celý život se mu vyhýbá. Jak křehkou strukturou je divadlo. Sama když jdu do divadla, snažím se být v soudech o představení velmi zdrženlivá. Nepouštím se do kategorických výroků. Slovem nebo špatným soudem můžeme na dlouhé roky někoho ovlivnit.
Z vašich hovorů v novinách je patrné, že jste velmi trpělivá, i v tak mladém věku..
Asi je to strachem, který jsem kdysi musela překonat. Konečně je to moje profesí – všichni jsme psychoanalytici.
Daleko ne všichni.
No, ne všichni, souhlasím. Již ve 13 letech jsem měla velký zájem o psychologii a psychoanalýzu. Četla jsem již tenkrát velmi speciální knihy z oboru. Zajímá mě analýza chování lidí. Např. v posledním čase jsem přestala téměř používat slovo „proč“. Je to totiž nesmyslné, principiálně odpověď tazatel zná předem, nebo si ji může domyslet. Nemá smysl se v životě něčeho bát. Projde dvacet roků a pochopíš, že stavět se plánům Boha je nesmyslné. Jestli máte něco na srdci, jednoduše se to musí zkusit. Prožila jsem pády, svázané s divadlem, ale záporná zkušenost je nakonec tou nejlepší a nejproduktivnější zkušeností. Pokud se říká „všechno v pohodě“, pak v tom vůbec nic produktivního není.
Všechny chyby, bolesti, vše záporné, co se člověku přihodí způsobuje, že jeho duše roste a pracuje. Musíš pochopit, kde jsou tvé póly a jak jsou tvarované. Pro mě je hlavním pólem – víra v Boha. Směšná je otázka „proč“. Prostě hluboce věřím, a věřím, že co se děje člověku, tím musí projít. Od sebe samotného neutečeš.
Co pro vás znamená náboženství?
Je to složitá otázka a každý má jinou odpověď, vazba k Bohu je velmi individuální. Pro mě veškerý životní smysl spočívá v konstatování: „S Bohem nebo na druhé straně“. Je nad tebou nebo není? Bůh. Modlím se: „Pane prosím tě, dej mi neotřesitelnou víru v tebe“.
Mám pocit, že nevedu interview, ale hovor s psychologem. Neobrací se na vás s duševními problémy vaši známí?
Snad někdy. Ale je to synchronní, vzájemná výměna.
Kdysi jste nechtěla být herečkou a jste slavnou. Mnozí sní o slávě a nedaří se to?
Asi je nutně něco dělat, co se vám zamlouvá a nesnít o budoucím. Pokud se na to moc koncentrujete, uniká vám přítomnost. V třetím roce divadelním institutu jsem se zabývala otázkou, zda-li to má smysl a zda-li budu potřebná. Herců je přece dost. Diskutovala jsem to s vedoucím kurzu a ten mi na to řekl: „Iro představ si, že jsi v bunkru a venku je radiace. Vyjdeš a zemřeš. Musíš se maximálně připravit, abys tam mohla přežít“. Pochopila jsem, že je nutné tvrdě pracovat a ostatní stranou.
Prožila jsem již v životě mnohé, bez peněz, dětství spíš chudé, ale všechny periody života stály za to. Dneska se mi mnohé dostává a za to jsem vděčna Bohu. Chci také ještě dávat..
Žádné komentáře:
Okomentovat