středa 10. srpna 2016

sochar rusky

Velký sochař Ernst Neizvestnyj zemřel

V 92letech v New Yorku. Balzakovské „Jaký osud“ by mohlo být mottem. Ohromná ztráta ruské i světové kultury. Sochař se narodil v r. 1925 na Urale. Účastnil se Velké vlastenecké války, byl raněn a dokonce prohlášen za mrtvého a „posmrtně“ vyznamenán řádem Rudé hvězdy. Po válce byl jeho ateliér v Moskvě centrem intelektuálního vření.
Generálnímu tajemníkovi Chruščovovi se nelíbily jeho sochy, nazýval jeho práce degenerativním uměním. Po smrti Chruščova na přání jeho blízkých velký sochař mu vytesal náhrobek, který zdobí jeho hrob na Novoděvičím hřbitově. V sedmdesátých letech byl nucen emigrovat. V Americe v něm rychle rozpoznali hvězdu, do okruhu jeho přátel patřil Arthur Miller, Warhol, Kiessinger aj. V sovětských dobách se stal slavným sochou Prometea v Artěku (1966), vytvořil „Květ lotosu“ u Asuánské přehrady. Před sedmi lety poskytl velký sochař interview listu Izvestia.
O vítězství v roce 1945.
    Dík osudu, Bohu za to, že jsem zůstal na živu. Je to opravdu zázrak. Věřím, že mě chrání anděl strážný, že jsem se dožil tak vysokého věku a překonal všechna nebezpečí. Vítězství v 1945 je pro mě hlavním svátkem a slavím je osobně a sentimentálně.
O Chruščovovi.
    Jeho hněv šel nejen proti výstavě (výstava v r. 1962), šel proti mně osobně, odvážil jsem se otevřít ústa. Bylo to i útok na celou inteligenci, která ho dráždila.Chruščov byl impulzívní. Naváděli ho. Řekl jsem mu: „ Ti, kteří vás navádí jsou vašími nepřáteli, přivedli vás do těžké situace“. Nerad na to vzpomínám, tvorba mýtů je oblíbená činnost polointeligentů. Historii pojímám v ironickém nadhledu. 
O emigraci.
     Neutekl jsem, byl jsem vyhnán. Vyzvali mě, abych opustil zemi. Chtěl jsem vycestovat se sovětským pasem – Oscar Niemaier mi nabídl práci, kromě toho jsem měl zakázky od francouzských a italských komunistů. Nedovolili to. Nepochopil jsem to, nebyl jsem disidentem jako Bukovský. Nemůžete nazvat disidentem člověka, pokud se brání, když mu plivou do obličeje. Je to normální lidský reflex. Chtěl jsem, aby mi dali pokoj. Odjel jsem po radě Andropova.
Výběr země.
    Rezignoval jsem na švýcarskou nabídku. Dusil jsem se v Evropě a odjel jsem do USA. Udivily mě svým rozmachem. A pak jejich „body language“, podobá se to uralským dřevorubcům nebo sibiřským mužikům. Amerika se ukázala bít v stejném rytmu jako má minulost – mému rozmachu a směřováním k hyperbole, k riziku.  
Život v Americe?
    Jako umělci mi Amerika nic nedala, kromě technických možností. Zformoval jsem se v Rusku. Nebylo už co měnit. Neměním se. Je to můj nedostatek a může být i přednost. Mnozí kolegové se velmi rychle psychologicky adaptovali na potřeby amerického trhu. Nikdy jsem to neudělal. vycházím z vlastní duše, svých kapriců, svých snů. Žiji v Americe, ale jsem ruským umělcem. Učil jsem se u znamenitých mistrů ruského realismu, vyrostl jsem na ruské avantgardě a na filozofii věchovců (Berdjajev, Struve, Frank..). 
Návrat do Ruska?
  Často mě to napadá. Problém je v tom, že sochař není básník nebo filozof. Pracuje s hmotou a je závislý na lidech, ateliéru, pomocnících atd., v Americe se to za ty dlouhé roky vyřešilo. V Rusku nic nemám, byl bych jako ryba bez vody. Alexandr Lebeděv u Fondu Gorbačeva mi nabídl projekt „Obětem utopického poznání“, tj. obětem politických represí. Kromě předběžných rozhovorů se zatím nic nerealizovalo. 
Umění v Rusku a v Americe.
    Vzpomínám se, jak v jedné moskevské pivnici četli nahlas – někdo Jesenina, někdo Majakovského a Mendelštama. Srovnávat to s Amerikou není možné. Zde je obrovské množství různých etnik a každé má svého boha a kulturu. 
Geografie umělecké svobody.
    Myslím si, že hranice tvůrčí svobody jsou stále stejné. Může být, že v Rusku jsou širší. Totiž v Americe existují mafiozní skupiny. Podobně v Rusku – tam je to boršč, který ještě nekypí. 
A Rusko.
   S ženou Annou čas od času sledujeme ruskou televizi, především kanál Kultura, který se nám velmi zamlouvá. Velmi mě zajímá, co se děje v Rusku, zdá se mi, jako bych Rusko opustil právě včera. 
A filozofie.
   Nepovažuji se za filozofa. Filozofie je seriozní profese. Přemýšlet učili již ve starověku, a pomalu to už neumíme. I bývalá oficiální filozofická škola (marxismus) nebyla tak hloupá. Marx nebyl hlupák. Důležité bylo, že existoval bujón – všeobecná kultura. Diskutovalo se intenzívně na chodbách univerzit nebo v pivnicích.
Ruský sen.
  V ruské literatuře, v ruském charakteru bezesporně existují mesiášské motivy. Konečně nejsou jenom v nás. Ale s velkým rozmachem a chvěním se projevují v ruském živlu. Nevím, jak se ztělesňují – v komunismu, Pugačevovi, v byzantismu...
Syntéza v umění.
   Pokračování ruského snu. Hovořil  o tom Solovjev, Kandinskij, Malevič a mnozí další té doby.
Víra.
    Jsem křesťan. A věřící křesťan. Církevní dogmata jsou velmi důležitá. Jsem spontánní věřící, nepochopím podstatu člověka, který nevěří. Zdá se mi to patologické a jeví se mi to jako jistá forma duševní choroby.
Smysl života.
    Nemám na to odpověď.  V armádě se říká „Bez přemýšlení“. Každá lidská duše je částí neuvěřitelných hlubinných procesů vesmíru. A jako každá buňka v organismu má svůj význam, tak podobně každá duše, naše jednání, naše záměry mají vztah k božímu úradku. K jakému? Dostojevký a Solovjev o tom hodně napsali – je v tom jejich básnická licence.   
Smysl umění.
   Umění má mnoho funkcí. nejpovrchnější – krášlit nám život. Hlavní funkcí – odkrývat v člověku ty kvality, o kterých neví, ale cítí je. Mužik čtoucí Jesenina, pláče, nevěděl, že jeho duše skrývá tak překrásné prostory. Jesenin v něm odkryl ty kvality,  podoben chirurgovi, který operujíc rohovku postiženou kataraktem, obnoví vidění.
Osobní vklad do umění.
   Mučící otázka, nemám na to odpověď. Principiálně jsem vždy nespokojen. Stále bych dodělával. Těžko pracuji sám se sebou. Chystám se vyhodit staré náčrty a v tom mě něco napadne. 
Zakázky.
   Aby jste mohl pracovat, musí být zakázka. Pak o návrhu přemýšlím, možná i mistr sám sebe obelhává. Vzpomínáte na Vertinského? „Nepotřebuji ženu. Potřebuji téma, aby mi v duši rozezněl nápěv. Z horníků udělám i krále“. Dříve jsem oficiálními zakázkami pohrdal. Pak jsem pochopil, že i tam mohu najít něco zajímavého.
Hrdinové v historii.
   Petr I., Napoleon. Modeloval jsem Giordana Bruna a stavitele Kremlu Fedora Konja. Chtěl byl udělat kříž „Srdce Krista“, to je můj hrdina.
O mystice.
    Jsem mystik. Vím, že neviděné je víc než viděné. Vezměte impresionisty, jejich krajiny, krásné ženy, byli to mystici. I Holanďané. Otec Pavel Florenskij srovnával jejich práce s ikonami: z tmy do světla. Těžko vyjadřuji tu  mystickou samozřejmost, kterou musí umělec oplývat.
Vlastní památník.
  Je trapné o tom hovořit. (Vozněsenskij napsal báseň o sochařově válečném hrdinství, za nějž dostal řád Rudé hvězdy). Bojoval jsem jak miliony jiných. Často mně bylo hanba před mými druhy, bojovali lépe a víc utrpěli. Ty básně Vozněsenskij napsal o nás všech, mě tam trochu zobecnil.
Přání.
   Vše nejlepší Rusku. A válečným veteránům, aby dostali od společnosti vše, co si zaslouží, byl by to největší dar.

Žádné komentáře:

Okomentovat