pondělí 19. prosince 2016

euro

Společná měna

Evropská centrální banka  (ECB) jak definují maastrichtské dohody by měla zůstat neutrálním ne politickým technokratickým mechanismem s hlavní prioritou nulovou inflací v eurozóně. Kritici jí hned na počátku vyčítali, že absolutně apolitický postoj není reálný, např. anglická banka stojí mimo politickou kontrolu, ale vláda stanovuje inflační cíl a banka se tím musí řídit. V USA je jedním z cílů federálního měnového fondu zaměstnanost.
    V průběhu trvání eurozóny se ukázalo, že pouze inflační kritérium k řízení společné měny nestačí. Severské země a hlavně Německo jsou jen v nejzažších případech ochotny slevit z měnové rigidity a na druhé straně jihoevropské země  se za každou cenu snaží vmanévrovat ECB do flexibilnějšího přístupu a priorizovat i jiná kritéria než je nulová inflace. Kompromis v politice je možný, ale je možný kompromis v technickém a neideologickém prostoru peněz. Řadu let se eurozóna potýká s problémem nízkého růstu a nezaměstnaností v některých oblastech. Pořád není jasné, zda-li je důvod v měně jako takové nebo v špatném měnovém managementu.  
    Ronald Barazon, jeden z nejvěhlasnějších ekonomických novinářů v Evropě ve své analýze ve WirtschaftsNachrichten považuje Draghiho za hrobaře společné měny. A jeho argumenty? Měnová rigidita a disciplína zcela v intencích německých bankéřů. Argumenty jsou přesvědčivé, ale stejně přesvědčivé jsou i argumenty francouzských a italských ekonomů. Dostatek peněz, aby ekonomie vůbec mohla dýchat. Nemýlí se asi nikdo z nich. Jde o omyl apriori – euro samotné. 
    Prezident ECB Mario Draghi se rád prezentuje jako zachránce eura, píše Barazon – v kritické okamžiky dá k dispozici miliardy. Podobá se to ordinovanému kokainu těžce nemocnému, chvíli se též domnívá, že je zachráněn. Bez Draghiho finančních injekcí by byly země eurozóny přinuceny k reformám - občané by nemohli akceptovat vysoké daně a obslužnost stále rostoucích dluhů – trochu zjednodušuje Barazon.   
   ECB jak stanovuje zakládající dohoda se nesmí stát přímým věřitelem žádné země ani korporace. ECB má mít pouze jednu řídící páku a tou je množství oběživa a z toho plynoucí úroková míra. Dnešní ECB se proměnila ve věřitele zemí eurozóny, tedy v obchodní banku a je ohrožena špatnou bonitou dlužníků. Pokud by se na ECB vztahovala pravidla platná pro obchodní banky, musel by se tam dosadit krizový management. ECB skupuje z finančněpolitických důvodů státní obligace a cenné papíry. Má pohledávky ve výši 1627 miliard eur.  U 1220 miliard se dá mluvit o přímých státních půjčkách. Sama o sobě tato suma o ničem nevypovídá, ale pokud se k tomu přidá zadlužení členských zemí, dostává to hroznou dimenzi. 19 států eurozóny má dnes 9816 miliard eur dluhů. Dalšími pasivy ECB jsou dluhopisy bank - 1695 miliard. ECB navíc měsíčně skupuje za desítky miliard státní dluhopisy.
   Teoreticky není stát rizikový, může zvednout daně, ale v eurozóně to už není možně, zdanění je až padesátiprocentní. USA mají velký dluh, zdanění je tam 30%. Trump je chce snížit na polovinu. Dnes je evropský ekonomický růst blokován velkým zdaněním. Každé zvýšení daní blokuje potenciálního růst. ECB je věřitelem zemí, které nemají žádný manévrovací prostor. Itálie má 2200 miliardový dluh, Španělsko 1100 miliard. Řecko mělo na počátku krize v r. 2010 dluh 380 miliard (nyní 310) a již to otřáslo celou eurozónu. Co nastane kd Itálie dojde k platebním problémům. 
    Státy eurozóny nemohou dnes zvedat daně, aniž by bezprostředně ohrozily vlastní ekonomický systém. Jsme ale svědky perfidní formy zdanění, též vynucené ECB – nulový nebo minusový úrok. Hodnota majetku občanů se snižuje.
    Co znamená nulový úrok např. pro Německo: Státní činí 2000 miliard. Při jednoprocentním úroku činí obslužnost 24 miliard. Pokud by platil 3% úrok, což se považuje za normální, pak by obslužná částka narostla o 40 miliard. Je to dar pro německou vládu. Ve Francii to vládě přinese 44 miliard. Francouzský roční deficit dnes činí 80 miliard, pokud by k tomu vláda musela přičíst 44 miliard, deficit by překročil všechny rozumné (a povolené) meze. Důsledkem této politiky je plundrování všech možných forem úspor. Opticky to sníží státní deficity. Navzdor nerealisticky nízké úrokové míře vykazují země eurozóny roční deficit 190 miliard eur. Celkové zadlužení 92% HDP, maastrichtské dohody povolují pouze 60% HDP.
    Dvě cesty vedou z této situace: silný ekonomický růst anebo fundamentální ekonomické reformy členských zemí. Žádná z těchto korektur není reálná.

Žádné komentáře:

Okomentovat