sobota 31. prosince 2016

evangelik ratzinger

Martin Luther a smrtelný hřích dnešních církví 

Lutherovo výročí doprovází politické fanfáry papeže i protestantů, vmontovali velkého reformátora do svých nulitních ničím se nelišících diskurzů.  Filozof Norbert Bolz chápe velkého reformátora odlišně.
Luther nadkonfesionální?
   To je absurdní, on rozděloval, zahájil revoltu proti katolické církvi a nyní se z něho snaží dělat bezzubého dobráka. Pokusy o náboženské sblížení chápu jako politické manévry. Teologii je to vzdálené. Konečně ve veřejných prezentacích evangelické církve se nedají najít stopy toho, co kdysi bylo teologií. Určitě ne to, co měl na mysli Luther. 
Co máte na mysli?
  Dlouhodobě pozoruji teologické vyprázdnění protestantismu. Zůstala pouze fasáda. V podstatě je Luther rušícím faktorem, kterého by nejraději eliminovali a mohli protestantismus proměnit v moderní talk-show, které by zastavilo úbytek členů církve.
Evangelická církev chce dokázat, jak aktuální je její poselství víry?
    Zdá se, že mají spíš strach, že neudrží krok s publikem, kterému je všechno teologické cizí. Krédem je rozumět duchu doby.
Reformní rok jako šance učit se od mimo čas stojícího Luthera?
    Určitě, Luther znamená dlouhodobé pobuřování, notorický narušitel klidu, dnes jako před 500 lety. Proč? Protože bere víru doslovně, nárokuje si uchování jejího dogmatického jádra. Dogma není nic jiného než „správná víra“. Nenapasujete sem standardy vědeckotechnického světa. Pokud pro „moderní“ je tento rámec nezbytný, pak církev není nikdy moderní. Luther je radikální - ve skepsi k rozumu, v polemizující energii, v odvaze a zarputilosti proti mocným své doby. Právě to dnes nejvíc chybí: Zde stojím a nemohu jinak!
Není paní Kassmannová (evangelická biskupka) odvážnou, když káže proti afghánské politice?
   Kdo káže extatický pacifismus není odvážný. Pohybuje se mazaně v mainstreamu. K smrtelným hříchům evangelické církve patří její diletantské vměšování do politických otázek, o nichž navíc nemá žádné ponětí. Tady se též můžeme od Luthera učit, ostrá separace politiky a náboženství z náboženských důvodů.  
Evangelická církev opustila Lutherova klíčová témata jako hřích a milost – nepatří to do moderní doby?
    Co s učením o hříchu? Z hříšníka udělala moderní doba pacienta. Luther to předvídal: Víra musí být praktikována. Nestačí četba bible někde doma v pokoji. Člověk potřebuje církev a učení proměnit v praxi.  Sören Kierkegaard to povýšil na centrální bod: Musíme klíčové křesťanské pojmy znovu pojmout a v sobě je znovu objevit, abychom mohli prohlásit naši identitu za křesťanskou. 
Pokusme se o to. Co mínil Luther, když řekl, že naše myšlení a jednání je poznamenáno hříchem?
     Neumíme ne-hřešit. Hřích je jiné jméno pro lidskou podstatu, moderně řečeno: chtíč, agresivita. Emoční potenciál směrem ke špatnému, který nás korumpuje a s čímž musíme bojovat. Nebo třeba hloupost a setrvačnost. Bojujeme s tím celý život, často marně. 
Přesto raději mluvíme o vnitřním „schweinehund asi hulvátství“ než o hříchu. Proč se domníváme, že tento pojem už nepotřebujeme?
    Protože jako vzdělané osoby jsme se naučili tvrdit, že teologické kategorie jsou principiálně neadekvátní našemu uvědomění. Osvícenství začíná kritikou náboženství a antireligiózní důsledek je vůbec hlavním důsledkem celého osvícenství. Říká se, že naše hříšnost vyžaduje, abychom na sobě pracovali. Podle Luthera to není žádná cesta ke spáse. Neznamená to složit ruce do klína. Naopak. Luther očekává, že budeme dbát příkazů Písma a morálky a dáme se do práce. Rozhodující bod: Můžeš tak dlouho na sobě a na světě pracovat, jak ti libo, ale nevěř, že ti to přiblíží božímu království. Tam vede pouze víra ve zjevené v Písmu. 
Můžeme počítat s milostí?
   Ano, ale ne jak se to formuluje, vynutit si něco na Bohu. Luther to předvídal a vinil moderní dobu: sebevědomí, které předem ví, co je to milost.
   Platí to do dneška. Lidé se neptají jako Luther, jak mohou poznat pravého Boha, ale jak mohou být v životě šťastni. Přesně to popisuje slepou uličku moderní doby. Pokud z toho plyne životu imanentní, pozemská cesta ke štěstí, pak je vše v pořádku. Ale ztroskotali jsme, od socialismu až po další projekty seberealizace. Hedonistické projekty ke štěstí vedou do prázdnoty a nicoty. Lidé to už chápou. 500 let po Lutherovi cítíme, že je víc aktuálnější než před 100 lety, neboť všechny speciály štěstí a náhražková náboženství se blamovaly. 
Kdo hledá štěstí, ztratil život?
   Štěstí je slabou kategorií. Když promyslíte svůj život tváří v tvář smrti, přihlásí se naléhavější otázky než ty po štěstí. Toto poznání spojuje náš osud s tím, o co šlo lidstvu před 500 lety: rozpoznání cesty vedoucí ke spáse. Mluví-li Luther o Bohu, míní tím transcendentální instanci, která snímá naše hříchy v aktu odpuštění, které si nezasloužíme. Osvobozuje nás to.  
Má dnes vůbec někdo přání, aby mu bylo odpuštěno?
   Je to naše prometheovská hrdost. Říká se, že již milost nepotřebujeme. Žádnou milost? Např. kdo má zkušenost lásky, ví co to znamená být závislý na tom nad čím nemáme žádnou moc. Být milován - to je milost, osvobození od vlastní sebevztažnosti. Tušíme mystiku lásky. Kontinuitu lásky dvou lidí a boží lásky. Jsme odkázáni na jiné, na transcendenci. Podstatné přichází z vnějšku. Nedokáži si představit, že existuje nějaký koncept lidské identity, který není zprostředkován transcendentnem.
Chcete říci, že nestačí pouze jiné, ale též úplně jiné, abychom došli k své identitě?
   Správně. Pokud se pohybujete pouze v dialozích, nikdy si nemůžete být jist, že se nejedná o narcistní projevy. Většina zamilovaných vztahů ztroskotá na faktu, že druhého považujete za vaše druhé já. Ve vztahu k Bohu je to jiné, Boha považujete za totálně odlišného od sebe. Tak to chápal i Luther. Objevil velmi elegantní řešení: existuje milovaný Bůh a skrytý cizí Bůh. Toho druhého evangelické církve úspěšně eliminovaly a víra ztratila svůj fundament.
Luther se domníval, že svoboda je založena na podřízení Bohu a nebojácnost na zbožnosti. Jak to vysvětlíte?
   Jednoduché. Pokud klečíte na kolenou před absolutním a milostivým otcem, nemusíte mít už víc strach. Jste svobodný. Pokoříte se před absolutním Pánem – nemusíte mít strach už před nikým. Může vám samozřejmě udělat ze života peklo, ale co se týče vaší identity, je zachráněna a uzdravena.
Je to extrémně nerovnoměrná konstelace.
   Ostatně proto je mladý po spáse duše toužící Luther tak autentický, když doznává: Nenávidím absolutního Boha. Jedinou možností, jak překonat tuto blokádu byla poslušnost víry, která vede k absolutnímu osvobození.
Nutkání pokořit se?
   Bezpodmínečně. Lutherovu aktuálnost nechápejte tak, že se nám musí hodit do krámu, je to žihadlo. Je nám potřebné. Naše pohádková postmoderna, věk terapií, technický pokrok, kterému vděčíme za příběhy o fantastických úspěších  - existenciálně nás to neposunulo ani jeden krok nad Luthera. Self-tracking jako fyziologický komplement seberealizace, je to ubohé, potřebujeme záchrannou brzdu. Potřebujeme Luthera.
I evangelická církev?
    Joseph Ratzinger řekl: Raději ať se stane katolická církev opět sektou, než aby zradila své principy. Pokud někdo z evangelické církve toto čte, pak slyš: Přesně to, odvaha Martina Luthera. Je ještě šance!

Žádné komentáře:

Okomentovat