italie renzi

Dobrá zpráva pro Evropu

Italové velkou účastí a velkou většinou hlasů odmítli vládou předložené reformy. Renzi vyvodil důsledky a podal demisi.  Evropskounijní sektou politiků, médii a finančními trhy byly navrhované reformy vydávány za absolutně nezbytnou podmínku k vykročení z ekonomicko politického marasmu, v kterém se Itálie dlouho nachází. Ale je tomu tak?  
Itálie se pod evropskounijním diktátem reformuje již třicet let a nachází se po tomto reformním procesu v sociální a ekonomické krizi, o níž ostatní Evropa má jen vzdálené představy. Zkorumpovaná a nekompetentní italská mocenská elita pod dohledem evropskounijních tutorů se dlouhodobě reformuje. V r.1992 velká reforma. V r. 2010 oblíbenec unijní nomenklatury, kterého po svržení Berlusconiho prosadili do čela vlády profesor Monti, podle EU názoru úspěšně reformoval italskou ekonomii až k dnešní hrůzné bankovní krizi. Na bankovní krizi se významně podílí i Evropská centrální banka. Unijní reformy se nesou v termínech stagnace, společenská degradace, marginalizace, chudoba a nakonec zoufalství lidových vrstev.
    Renzi a EU média prezentovali reformy hlavně jako technokratický projekt vedoucí k efektivnějšímu systému vládnutí. Proti něčemu takovému by Italové nehlasovali. Dosavadní systém dvou politicky stejně silných parlamentních komor měl být nahrazen. Větší politická moc pro poslaneckou sněmovnu, kde nejsilnější strana, i s 20% hlasy, by dostala parlamentní prémii, která by jí umožnila ovládnout sněmovnu. Většinová strana by dostala téměř absolutní moc. V poválečné Itálii nebyla nikdy možná vláda jedné strany, vždy šlo o koalice vzájemně se kontrolujících stran.
   Reforma senátu - Italové se většinově domnívají, že senát buď by se měl eliminovat anebo volit.  Renzi navrhoval podivnou změnu, nejednalo by se o lidem volenou sněmovnu, ale o sněm delegovaných regionálních a provinčních zástupců. Pravomocemi senátu se předkládaný návrh moc nezabýval, dodatečně se to mělo specifikovat. Ve zkorumpované Itálii by to garantovalo věčnou vládu politických mafií, partaje na lokálních úrovních by delegovaly své činovníky a klienty - systém nízké transparentnosti by se stal úplně nekontrolovatelný.
  Dalším problémem bylo navrhované odbourání federalistických principů státu. Na centrální stát nazírají Italové tradičně s velkým podezřením. Zdanění občana by se dostalo téměř výlučně do pravomoci předsedy vlády, moc kterou v minulosti neměl absolutní monarcha. Italové před pár lety vnesli do ústavy zákon zakazující zvedat státní dluh. Renziho většina v parlamentu to flagrantně ignoruje. V předkládaném textu zákonných změn se např. praví, že stát má pravomoc podporovat svobodnou konkurenci – přeloženo do italského prostředí to znamená systém administrativních opatření, která podporují vlastní klienty a lobbistické skupiny kolem vládnoucí partaje.
   V neposlední řadě řekli Italové ne neschopnému premiérovi, který před třemi lety svedl Italy nabubřelou a simplicizující rétorikou. Nevyřešil nic. Italové jsou v úžasu nad stoupající nezaměstnaností a každodenním přílivem imigrantů z Afriky. Představa, že by tento člověk referendem dostal politické pravomoci, které nikde v západním světě nemají obdoby, přivedla mnohé k urnám. Italové vyslali stejné poselství jako v Britové v Brexitu a Američané volbou Trumpa. Ignorovali zastrašování elit a prognostiků finančních trhů. Katar prý váhá s investicí do Banco dei Monti a to je opravdu velkou tragedií pro italskou ekonomiku.