cicero dutschke

Jak to všechno začalo..

Prominentní magazín Cicero otiskl starší článek svého šéfredaktora Christopha Schwennicke, kdysi vedoucí berlínské kanceláře Süddeutsche Zeitung. Kvůli své analýze ztratil džob, ale otevřely se mu zajímavější možnosti než povinné frázování v hlavním bulváru politické korektnosti.  Schwennickeho analýza míří do roku šedesát osm a výjimečně pregnantním způsobem odhaluje kořeny dnešní německé a francouzské intelektuální a politické bídy.
   Před padesáti lety to začalo smrtí studenta Benno Ohnesorga, „ranou do mnoha hlav“ (Die Zeit). První německá poválečná generace vzala do rukou kladiva a šla po svých otcích. Chtěli jim vytlouct z hlavy „vinu“. Bylo to monstrózní kladivo – moralizující buchar. Všichni jste byli nacisty a zůstali jste jimi do dneška. V rukou měli ideální instrument pro otcovraždu, pro eliminaci celých předchozích generací.
    O vlastním zmatení, o svém monstrózním zmatení ducha nikdy nemluvili, vždycky jenom o vlastních zásluhách. Bommi Baumann, prominentní postava generace, popsal v knize „Jak to všechno začalo“ jak jeho přátelé vyzbrojeni teoriemi zahájili ozbrojený boj. Na rozdíl od Bommiho to nemysleli až tak úplně vážně. Bommi s revolverem v čele a mnozí ho následovali, a též mnozí mrtví. Naivní dikce banality zla revolučních bojovníků odhalil Bommi sám v dokumentu, který byl o něm natočen.  
    Z falešných idolů máme padesát let hrdiny. S padesátiletým odstupem vyvstává jasně nabubřelost a prázdnota roku 68. Stále vidíme Dutschkeho fotografie, jeho maniakální pohled, slyšíme jeho demagogickou rétoriku. Slyšíme co říká, ale dobře nerozumíme, co vůbec chce říct. Vidíme Rainera Langhanse a Uschi Obermaier, jsou stále přítomní a aktivní na veřejné scéně. Stali se karikaturami sebe sama. Nezměnili se. Vždycky byli tak směšní. S roky a desetiletími je to čím dál tím víc patrnější.
    Pochází z jiného staletí. „Blázni předali své šílenství dalším“, soudí Peter Sloterdijk. Studentské hnutí a jeho nemocná větev RAF (teror) působí zmateným dojmem, blíží se to palestinskému lágru. Heroizované falešné idoly.  Stále se čtou nesmyslné knihy o jednodimenzionálním člověku, o absenci substanciální politiky a zpolitizování privátního. Navždy to má tak zůstat, a vždy to má být nové.
     Perfektně pochopili, jak zbožštit svůj hedonismus, jak povýšit své požitky. Boj proti „imperialistickému sviňskému systému“ je vždy po ruce. Zničit - ne až tak doslova. Úhlavní nepřítel – buržoazní tisk – je jejich propagandistou. Na propagandě osmašedesátníků mají nenáviděná masová média lví podíl, obzvlášť Der Spiegel. Utvořila se symbióza oboustranně výhodná. Kniha Stefana Austse o RAF žije z doteku objektu, nikoliv, že by popisovala objekt z analytické vzdálenosti. Udo Röbel, šéfredaktor Bildu si v Gladbecku přisedl ke gangsterům s rukojmími do auta, pak jim vyprosil milost. Postoj Springerových vydavatelství k osmašedesátníkům byl (a je) fenomenem luxusu. Byl možný pouze v jisté fázi prosperity, která spočívala na Marshallově plánu. V tomto luxusním hnízdě vyrostla generace osmašedesátníků. Do jejich pasti padly i další generace. Oni se dobře bavili. Lidská těla proti pershingům v Ulmu, bylo to zábavné, chlapci a šílená děvčata pronikli na základnu.
    Tenkrát i dnes „úžasný“ Rio Reiser (pop hvězda osmašedesátníků, skonal po drogách): „Zmizel sen – poetická utopie – existuje na zeměkouli země, kde sen je realitou? Vím určitě, tato země to není“. /Na střelnici stát,/ s pistolí v ruce,/ sním, všechny svině zastřelím/ neboť nám, NÁM patří tato země/, zpíval Rio Reiser.
    Pokud by stopy osmašedesátníků nebyly do dneška patrné, asi bychom mohli celé hnutí posuzovat s úsměškem. Avšak způsobili devastaci, která stále přetrvává. Společenský rozum dovedli do retardace. Jejich duchovní zmatení a falešné soudy jsou stále platné. Naštěstí se klasická rodina, z otce, matky a dětí, stále ještě udržela při životě.
   Tato generace je jako falešný steh v pulovru, celý svetr vleče s sebou. Generace 68 způsobila, že celá levice se octla mimo realitu. V Británii byli osmašedesátnící pouze okrajovým jevem a Labour party se reformovala, socialistické formule u německých sociálních demokratů jsou nedotknutelné. Podobně ve Francii, tam je demagogie osmašedesátníků ještě víc přítomna  než v Německu.
     Vyloženě komickým dojmem působí dnes jejich sobectví a narcismus – utkali z nich společenský ideologický kondom. V seminářích germanistiky profesorů osmašedesátníků je úplně v pořádku, že se nemluví o seminárních pracích, i když pak celý seminář nemá smysl. Tlak na výkon a práci by byl ideologicky vadný. Plodit děti do světa plného atomových bomb není smysluplné?
   Vůle k výkonu a plození dětí se v Německu 21. století nedostává. Dědictví generace 68. Životní osudy protagonistů 68 nejsou moc působivé. Fascinuje pouze jejich narcismus. „Jsem hvězdný“. Mladí zelení se nikdy nepokusili svrhnout Jošky Fischera. Čekali až odejde. Osmašedesátnící neodchází a stále drží mocenské páky.
   Bilancujme. Osmašedesátníci byly špínou v trysce letadla Německo a zůstali tam vězet dál, víc škodili než prospěli. Náš soud k nim musí být mírnější než jejich s generací otců a následníků. Brzo snad definitivně odejdou. Jak zpíval jejich bard Rio Reisler „všechno je pryč, by, by, červnový měsíci“.