lid narod

Lid a suverenita

Extrakt z úvahy velkého francouzského ekonoma Jacques Sapira. Pojem suverenita samotný je neutrální k politické levici či pravici. Co znamená suverenita národa? Národ může inkarnovat jedinec nebo skupina lidí. Reference moderních pojetí stejně jako u Machiavelliho mohou mířit k vévodovi. K tomu kdo rozhoduje.
   De Gaulle definoval národ jako dva tisíce let trvající pakt mezi Francií a svobodou. Zapomenutá národní historie skrývá transcendentní prvky národní konstrukce. Koncept národa a suverenity je nezpochybnitelný. Je to instrument, který mohl být pouze špatně použit. Nůž nepřestaneme používat protože někomu sloužil ke zločinu. Vlaky používáme i když Němcům sloužily ke genocidě. Některé současné ideologie jenom z tohoto důvodů negují národ a jeho suverenitu, jejich moralizační diskurz je neobyčejně hloupý. 
Suverenita a demokracie
   Suverenita je koncept bez kterého se neobejdeme pokud se zamýšlíme nad demokracií. Idea demokracie bez suverenity je holá absurdita. To je jádro politické debaty. Na politické pravici i levici pozorujeme existenci genu odmítnutí této teze, pokud se nejedná přímo o gen nenávist k demokracii.
    Na levici je nenávist k demokracii důsledek libertinistické úchylky. Marx podřídil politický boj všeobecné emancipaci pracujících, této ideji je vše ostatní podřízeno. V beztřídní společnosti se nastolí nezprostředkovaný vztah k realitě a stát zmizí. Beztřídní utopie je perfektně kompatibilní s liberální neoklasickou utopií. Obě totiž vedou k vulgarizaci ekonomických a společenských fakt.   
    Na pravé části politického spektra najdeme stejně silný odpor k suverenitě. Instinktivně jde o odpor k většině, což je typická antidemokratická pozice. Najdeme to v teoretickém dědictví F. A. Hayeka a v základech politického liberalismu Benjamina Constanta.  Toto pohrdání se dnes konkretizuje v ekonomické oblasti kde vidíme tendence ustavit nezávislé vládní agentury na úkor politických institucí. Flagrantním příkladem je  poloha centrálních bank. Antidemokratické tendence mají formu ekonomických regulí nebo vládních technických pravidel. Zde je archetyp mezinárodních regulačních institucí, které vznikají v Evropské unii.  Prostor pro politickou diskuzi vymizel.
   Organizace se budují kolem dvou pólů. Technického či expertního: interpretace a regule trhu – přírodní zákony expandují do ekonomiky. Druhý pól je morální: soucit oproti zákonům. Soucit se stal imperativem, který nám navíc vsugerovává, že postavit se vůči vládnoucí představě je marné. K tomuto pólu politika konverguje. Přání zbavit politiku vlivu. Zde je důvod proč myslitelé, kteří čerpají s postkomunistického marxismu se spojují s Hayekovými ultraliberály.   
Suverenita, lid, národ.
    Suverenita je od francouzské revoluce prerogativou lidu. Explicitně od revoluce a ve skutečnosti dávno před ní. Ve starém Římě:  Vox populi, vox Dei. V demokratických  Aténách, které byly modelem pro renesanci, lidem se rozuměla redukovaná skupina (bez žen a otroků). Idea, že suverenita je výsadou skupiny osob se uplatnila v 16. století. Obsah pojmu procházel historickou a politickou evolucí. Lid to není žádná přirozená (přírodní) veličina. Hovořit jedním jazykem zpřehledňuje problém, ale neimplikuje to žádný determinismus. Francouzsky se mluví ve Švýcarsku, Belgii, ale tato jazyková blízkost neimplikuje spolupatřičnost k francouzskému národu. Mytické národní kořeny se konstituovaly dlouhá staletí. Je známo, i genetika to dokazuje, že francouzská populace je výsledkem permanentního populačního mixu. Elementy konstituující francouzský národ jsou celkem evidentní – odlišují francouzský národ od ostatních. Ukazují to částečně i specifika francouzského patriotismu. Historie a formování našich institucí jsou faktory konstituující národ a důvodem kvalitativního posunu od populace v lid. Lid a národ se konstituují ruku v ruce.  
    Dospěli jsme k otázce vzniku institucí a objevili jsme suverenitu. Francois Guizot: „Velkým důsledkem demarkace obcí je boj tříd, boj zaplňující moderní historii. Moderní Evropa se zrodila z boje různých společenských tříd. Žádná třída definitivně nedominovala, žádná kasta nevládla celou společnost. Boj byl příčinou progresu“.
     Guizot jde nad Marxovo zjednodušení. Nejen boj jako princip vzniku institucí, ale i pouta mezi institucemi, městy a bojem tříd. Bez garancí, která buržoazie ve městech dostala by nikdy nebyla schopna překlenout kvalitativní práh – boj za celospolečenské instituce. Buržoazie v 18. a 19. století ovládla společenský prostor. Ovládla i instituce a odkryla nové možnosti jak prosazovat své zájmy. Jiná fundamentálnější možnost k sebeprosazení než ovládnutí  a ztotožnění se se státní suverenitou neexistuje. A tento krok vede k tendenci ovlivňovat a diktovat všem.
     Dlouhou dobu se mělo za to, že instituce a jiné kolektivní formy nemohou vyjadřovat jiné zájmy než individuí, které na nich participují. Umírněnější teoretická verze mluví o prioritě individuí a jejich činností v sociálním systému a v jeho evoluci, ale neodmítá možnost ovlivňování ze strany kolektivních forem. Tato možnost – dohled, expertní dozor – se chápe jako nepodstatná, totalita sociálních fakt je determinována individui.  Dozor je podle tohoto chápání forma individualismu, která není atomické (jednotlivec) povahy. Ovšem celá původní struktura racionality se může zbortit – v tomto případě individuální zájem, na němž byl vůbec dozor založen, není už vůbec patrný v celém sociálním systému. Je nezbytná rehabilitace původního holismu (návrat ke kořenům). Návrat ke klasické premise individuálních preferencí.
Tři teze jsou v tomto kontextu zásadní.  
    Individuum přináleží paralelně k různým sociálním skupinám a různým typům vztahů (rodina, církev, politické strany, přátelé atd.).
   Konflikty z toho plynoucí mají permanentní charakter a nikdy nejsou definitivně řešeny. Individuum navazuje kontakty s novými skupinami a opouští staré. Individuální aktivita zpochybňuje anticipační reprezentativní rámec institucí.
   Subjektivní dimenze poznání musí ovlivnit procedurální dimenzi. Individuum volí temporální řešení a minimalizuje tenze s normami různých společenských skupin k nimž patří.    
    Člověk investuje v dlouhodobém procesu svá přání a zájmy do institucí a naopak je instituce zpětně modelují. Lid se konstituuje v procesu vzniku a evoluce institucí. Idea, že lid lze separovat od národa a státu, pokud je to nutné, je nemožná z hlediska praktického efektu. Lid pojímán jako politická komunita, nemůže existovat mimo stát a národ.