Bientôt une France Judenrein – Francie brzo bez Židů..
V Riposte Laïque píše židovská spisovatelka Thérèse Zrihen-Dvir. Zná svět, v roce 1945 se narodila a žila řadu let v Marrakeši, pak v Torontě, ve Francii a nyní v Izraeli. Jednoduché věty, ale dojem je mocný.
Už to není hypotéza, nic konjunkturálního, antisemitismus ve Francii explodoval a velké nahrazení populací se ukázalo pravdou. Francouzští Židé už nesní o tom, že by zůstali v zemi, kterou milují a vidí v ní svoji vlast, jednoduše proto, že není jiné volby.
Potkala jsem řadu Židů, kteří pomalu balí kufry, k jiným horizontům, ne nutně do Izraele. Většina už se tu necítí doma, stali se objektem útoků a očerňování. Jsou rozechvělí z faktu, že nemají jinou možnost, než opustit vlast, nechat za sebou dlouhé roky života v zemi, kterou milovali celým srdcem. Někteří říkají, že ještě neodejdou a budou bojovat po boku těch, kteří se pokouší zastavit politiku velké výměny populací. Je ovšem třeba dodat, že téměř nikdo z nich nevěří v úspěch tohoto snažení a v regeneraci Francie.
Zdá se, jako by na Francouze padla hrůzná můra apatie. Mám pocit, že jsem svědkem morbidního obřadu pohřbívání civilizace, v strašidelném tichu, nikdo se neodváží zpomalit krok, nikdo neupírá zrak k horizontu nad tímto bídným časem. Není to už Francie, která by stavěla barikády k příští konfrontaci, je to Francie smířená se svým osudem, jako když přijímáte kletbu, nebo kapitulujete před zlem na nějž není lék.
Možná ještě nějaké hlasy, které je slyšet v trapném sténání davu, a které volají po revoltě, jsou ovšem rychle nedemokraticky zadušeny. Francie, hrdý národ krvavých dnů revolucí, už neexistuje.
Nerovný boj, neboť vládnoucím, kteří jsou povinováni národ chránit, chybí formát a rozmach a postupují proti národu. Únava? Rozklad? Nebo pouhá lhostejnost?
Co zbude z naší drahé Francie? Židé dobře ví, že podruhé se nesmí stát obětním beránkem v nějaké hře, kde navíc hlavní aktér se netají jejím průběhem. Není to tak dávno, Židé byli obětování vlastním státem a svými spoluobčany..Vzpomínka na Vichy není zapomenuta, stejně tak policejní hrůzy Vel d’Hiv, vytržení z kořenů, koncentrační tábory odkud se téměř nikdo nevrátil. Včera Hitler a jeho hordy, dnes muslimové se ujímají otěží, žádný z vládnoucích jim nebrání. Těžko chápu, že po letech nacismu, je Francie ještě schopna zavírat oči nad pamflety vyzývající k zabíjení Židů..
Musíme umět, jak říká Aznavour, se smát i v časech, kdy to nejlepší už zmizelo a nezbývá než to hrozné v životě očí uplakaných..
Za každou cenu si musíme uchovat svoji důstojnost, a odejít a už se neohlížet. Milujeme Francii, to ona nás přestala mít ráda. Ale ona už nemá ráda ani své tisícileté děti.
A Riposte Laïque (noviny, neúnavný bojovník za francouzskou civilizaci), který bez přestání bojuje, aby oddálil fatální konec této maškarády, bude nakonec přinucen svěsit plachty a nechat loď chaotickému vichru a vírům, které míří do propasti. Možná nový Robespierre vystoupí ze smečky zbabělých poddaných, zvedne rukavici a smete invazi. Možná krev Francouzů znovu najde svou pravou barvu. Bohužel mnoho těch „možná“ na místech, kde by nemělo být žádné možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat