neděle 18. února 2018

smrt zivot

Nežijete život, podobá se to smrti..

Esejista Roman Nosikov v ruském Vzgladu tak nazval svůj dlouhý článek. Shodou okolností úplně stejným termínem definoval s předstihem Ortega y Gasset současnou evropskounijní bídu v El Espectador (rtv 4, str. 53). A dovozování španělského filozofa i ruského esejisty se podobají. Ztráta instinktu a záměna humanity za molocha a velkou lež, kterým se povinně obětuje. Člověk nemůže plně žít, pokud nemá něco, pro co je schopen umřít. Paradox: když nás nic nenutí, abychom pro to umřeli, pak nás nic nenutí, abychom žili. Rezignovat na to, znamená větší smrt než kdybychom pošli (ve španělském slovníku dokonce na stejném řádku s termínem chcípli).  
     Bůhví jestli se ruský esejista inspiroval velkým Španělem, naznačená cesta spásy je možná nejen pro Rusko, ale i pro EU, pokud se rychle rozpustí. Nelze si nevšimnou, že svět v kterém žijeme se na nás šklebí z médií a blogů.
    Incident v Sýrii, v informačním zrcadle se převrátil v naplánovanou porážku, v které zahynulo tisíc ruských žoldnéřů, Rusko opět prohrálo válku a v Sýrii potupeno. Havárie letadla AN pod Moskvou – chátrající letecký průmysl, definitivní konec všeho z SSSR. Znovu a znovu úspěšný start rakety Ilona Muska v mediálních zrcadlech a převrací se to v úvahy nad koncem ruského kosmického programu, bota amerického miliardáře na Rogožinově (ruský místopředseda vlády) hrudi.
    Ruští sportovci, zvůlí mezinárodních aparátníků, připraveni o čest národní vlajky, ale zachovávající důstojnost a lásku k vlasti, se okamžitě promění v zrcadle médií v kolaboranty s režimem. První medailista Semen Elistratov věnoval svoji medaili všem sportovcům, kterým nepovolili vystoupení na olympiádě. Mediální perverze ho líčí jako egoistu zaprodaného komandu. Krasobruslařka Jevgenie Medvěděva, velmi úspěšná, na otázku novinářského provokatéra, jestli je hrdá na to, že jí mezinárodní olympijský výbor umožnil start, odpověděla, že je hrdá na svoji vlast. Udělali z ní ruskou hanbu.    
     Už nemáme co do činění pouze s chybnými předpoklady. Samo o sobě to není nebezpečné a z logického pohledu to má právo na existenci, až do toho okamžiku, kdy se ozřejmí, jak se naši sportovci skutečně chovají a co si myslí. Velká distance od reality.  Co je pozoruhodné? Skutečnost, že tato jedovatá mytologie se šíří nejen v průmyslových fabrikách světových názorů, ale i v privátním sektoru, jak pro ty, kteří mají být otráveni, tak pro vlastní potřebu. Zajímavé – tento elixír nepoužívá pouze ukrajinský internetovský sektor, ale i domácí. Ten první (toužící po krvi moskalů, po jejich porážce a ponížení) se dá pochopit, imaginární pomsta je lepší než nic. Ale proč někdo u nás chce trávit? Lidé sami se napájí ponižujícími iluzemi, sami se topí v hysteriích, čekají nové a nové rány osudu - připomínají hrdinku z Padesáti stínů.. 
    Mám na to hypotézu. Morálka není nic abstraktního, a věci jsou velmi konkrétní, váží se na realitu a okolnosti. To morální a omluvitelné v jistých okolnostech, není přípustné v jiných. Sebeocenění nevisí ve vzduchu. Člověk hodnotí všechno ve světě, i sebe, srovnáváním s jinými. Své postavení s postavením ostatních, své úspěchy srovnává s jinými. Jak říkají Angličané, dobře znající dvojí charakter okolností a licoměrnost: „Gentleman na jedné straně Suezu, není zodpovědný za své činy na druhé straně.“
    Rusko za posledních třicet let několikrát přešlo na různé strany Suezu. Ze sovětské civilizace do divokého prostoru býčích stád v červených sakách. Podlamovalo se v kolenou, povstávalo s kolen a vracela se mu síla. K tomu i k onomu bylo nutné se nějak přizpůsobit. Žít morálně (nebo to jenom hrát) v konkrétních situacích – v ruinách, na stavbě. A morální v jedné situaci, je amorální v druhé. Je úplně normální – sebrat cihly z padajícího domu, abyste vyžili. Ale není morální – zničit cizí dům nebo dům, který se staví, abyste založili byznys na prodeji cihel.
     Někteří vědci odjeli na západ, jednoduše proto, aby žili a pokračovali v bádání (mnozí se vrací nebo pomáhají vlasti i ze zahraničí), někteří jejich kolegové o chlebu a vodě zachránili vědecký vývoj skomírající země. Jiní s výkřikem „zrádci zničili naši zemi“, odvezli na západ tajné výzkumné práce – vlastenecký pokřik doprovázel jejich cestu. Protože jaký rozdíl, když vše umřelo a vše je konečné?   
    Takové bylo rozpoložení ve všech sférách a na všech stupních. Inženýři šli do komerce, sportovci za bandity, rozpadaly se rodiny, zavíraly závody. Mizela města. Ale i v této situaci chtěli být lidé dobrými. Nebo tak vypadat. Už samo o sobě nepřijetí toho, co se dělo, byl velký čin. V časech, kdy není možné něco dělat, vytvářet,vymyslet?
    Už jenom k vyjádření nesouhlasu byla nutná síla a odvaha. Nikdy nezapomenu na vysílání „Echa Moskvy“ s Alexandrem Prochanovem, který plakal jak Jaroslavna, držel prapor vlasti, stíhán plivanci vítězů a triumfující „svobody“.
     Dnes má Rusko daleko k tomu, aby bylo v pořádku, ale žije a má budoucnost. Dnešní Rusko – není ruina, ale stavba. A mnoho činů. Je nutné dobře udělat školní zkoušku, zúčastnit se školní olympiády, spustit startup, vytvořit 3D-printer, dron, dostat se na baumanku, získat práci u Iljušin Design Bureau, vydržet sankce a zvolit prezidenta. Mnohé co do činění. Někdy jsou to jen skvělé zábavy. Užitečné, zajímavé a výhodné. 
    A otázka. Je k tomu též nutné se přizpůsobit? Cizí realitě, neodpovídající mé podstatě, jak obtížné? Strašné. Nedůvěra ke světu, k budoucnosti. Nedůvěra k sobě. Jestli se život změnil, tak hůř pro život. Lidé se změnili, mládež je chytrá, smělá, vlastenecká – tím hůř pro ni. Vysvětlí se to debilním vzděláváním. Olympionici jsou vlasovci a svět se rozpustí. A když se rozpustí, pak je otázka vyřešena.
    Spása je možná, i když pracná. A jak je to obvyklé, člověk může léčit jen sám sebe. I s pomocí druhých, ale sám. Přijme nové a změní se. 
    Je něco odpornějšího než když se za vlasteneckým vytím na těle umírající vlasti, skrývá sobecký zájem – sytý život aneb zabezpečené umírání. Jednoduše levný pocit vlastního uspokojení na ruinách. Změnit to – nelze, ale vydělávat, jak jen to lze a počítat se mezi vlastence též lze. Vychutnávat všechno co chutná. Trošičku kolaborovat. Protože nejsme takoví, ale život je takový. 
      Ale v podstatě věci, existence neznamená zahrávat si s životem. Život je důsledek lásky. A láska – to je vazba. S člověkem. S lidmi. Se světem. S realitou. S vlastí. Pokud negujeme něco z toho, negujeme život. Ale to už nežijete život, podobá se to smrti... 
   
   
    

Žádné komentáře:

Okomentovat