čtvrtek 31. prosince 2015

Rudiger Safranski

Diagnóza: politický kýč

  Rüdiger Safranski  je německý filozof, literární vědec a spisovatel, je profesorem filozofie na Freien Universität v Berlíně.  Žurnalista ze švýcarského Weltwoche ho vyzpovídal v jeho domě v idylickém  Badenweiler  ve Schwarzwaldu. Filozof se proslavil svými knihami o velikánech německé civilizace - o E. T. A. Hoffmannovi, Nietzschem, Heideggerovi a o Goethem. Žurnalista píše, že z tak idylického místa se světová politika a imigrační krize jeví jako něco vzdáleného a zbytečného. Filozof  nedávno publikoval studii o čase.
Pane Safranski, málokdo tak přesně analyzoval podstatu Němců jako vy, co se děje s dnešním Německem? 
   Jak to přesně vyjádřit? V politice panuje něco jako morální infantilismus. Poražené Německo ztratilo v r. 1945 svoji suverenitu. Až do r.1989 mělo Německo, co se týče zahraniční politiky pohodlný život, byli jsme pod americkou kuratelou a nebyli jsme za nic zodpovědní. V r. 1989 jsme znovu získali suverenitu a na mezinárodním parketu se pohybujeme velmi nejistě.  Něco mezi ekonomickou  sebedůvěrou  a světu cizím humanitarismem. Na zahraniční politiku nazíráme jako na morální misi.
Kultura vítání imigrantů na nádražích a nadšení z nich v tom pramení?
   Všude v Evropě kromě Švédska  lidé říkají: Němci blouzní.  Nezralost německé politiky se promítá do tohoto extrému, u uprchlíků nesmí být žádná hranice. Dvě třetiny lidstva mají právo na azyl v Německu. Imigrační politika plyne z chybných myšlenkových postupů. Filozof Peter Sloterdijk řekl, že v případu imigrační politiky je nutná jakási krutost. Ale Evropané definují sebe sama jako ne-krutí a dobří a tomu odpovídá mediální publicistika, která jakoukoliv  krutost a nevstřícnost k imigrantům  známkuje jako anticivilizační. V r. 1997 jsem napsal knihu o zlu. Nejsme ďábelští, ale ke zralosti člověka patří, že ví o zlu, které v něm spí.
   Němečtí politici mluví o nedotknutelných lidských právech, jako by to byl vrozený orgán, ruka nebo noha. Je to velmi naivní obraz člověka. Práva nepadají z nebe, předpokládají fungující stát, který je ve svých hranicích může garantovat. Nutně z toho plyne otázka, jak tento stát udržet, podaří se to jen se striktními pravidly, jinak stát ztratí integrující a lidská práva garantující sílu. Mám velké obavy, že náš stát tuto sílu ztratí, když budeme mít v jistých segmentech společnosti islámskou většinu s úplně odlišným hodnotovým systémem.  Pokud stát a jeho aparát neudrží společenskou soudržnost, je to nezodpovědné, pomáháme imigrantům a těžce oslabujeme naše instituce. 
Imigrační politika pramení v německé historii? Nemůžeme též v případě imigrantů  použít Kantovo: jednej tak jak vyžaduješ, aby ostatní jednali s tebou?
  Kategorický imperativ formuloval Kant jako morální předpoklad, který směřuje k jednotlivci. Nikdy to nechápal jako imperativ pro státy. Mezinárodní právo se řídí zcela jinou logikou, hlavně jednat v společném souladu, Kant byl přesvědčen, že žádný vše zahrnující stát nemůže existovat. Svět se rozvíjí v rozmanitosti. Lidská existence je determinovaná variabilitou jazyků a kultur.
Nacházíte paralelu mezi utopickým všeobjímajícím světovým státem a idejí sjednocené Evropy?
   Ano.   A opět přichází ryze německý problém. Po r. 1945 se Německo uteklo k evropské ideologii. Záměrně používám termín ideologie, bylo to spojeno s přehnaným očekáváním, že ze staré Evropy vzniknou Spojené státy evropské. Velká část německé elity zde viděla cestu, jak eliminovat pochybný nacionalismus.  Lid se s tím ale nikdy neztotožnil. Většinový názor: je dobré, že zmizely hranice, nejsou války, ostatní není vůbec nutné, evropskounijní regulace jsou spíš škodlivé.
Když se překoná národní socialismus, vyhneme se válkám?
   V Německu je to myšleno zcela upřímně. Německá politika byla připravena se vzdát suverenity.  Ale později, v řecké krizi, se ukázalo, že národní státy - a jinak to být nemůže - si ponechaly svoji váhu. Jenom Německo v tom vidělo zradu evropské myšlenky.
Německo se chce podělit s ostatními o uprchlíky. Iluzorní nesmysl?
    Německá politika těžko chápe postoj východoevropských zemí. Zbavily se sovětské knuty a těší se ze znovu získané suverenity. Nechtějí ji předávat do Bruselu jenom proto, že Německo realizuje svůj evropský sen. Bulhaři byli až do r. 1908 pod tureckou nadvládou, v 17. století stáli Turci před Vídní. To všechno je přítomné v kolektivní paměti těchto zemí.  A imigrační vlna přichází z islámských zemí.
   Není normální, že silné země chtějí těm slabším vnutit svoji vůli?
 Infantilní postoj Němců, který se nyní vyjadřuje jejich moralismem, je specificky německý jev. Británie a Francie jsou mnohem zralejší. Je jim jasné, že suverénní stát má hranice pod kontrolou. Když Merkelová prohlásí "nemáme hranice pod kontrolou", řadí tím Německo k rozpadajícím se státům, jak je známe z Afriky. Brit, Francouz nebo Švýcar to nikdy neřekne.
Patříte k intelektuálům, kteří se vyjadřují o imigraci i Unii velmi kriticky. V médiích se nastolil jakýsi konformismus, kdo se neřadí do proimigračního houfu, je oznámkován jako nelidský, pravicový extrémista atd. Odkud to přichází?
   Na jedné straně levicová a levicově liberální scéna  má přezíravý postoj k národu. Je to v případě německých intelektuálů nenávist k sobě, která se utíká do moralistického univerzalismu. V zemi jako je Německo, které na sebe vzalo tolik viny, se věří národnímu zájmu pouze do té míry, pokud se to vydává za morální misi nebo evropskou ideologii. Odtud též ty multikultikulturní představy. Levicové kruhy měly kdysi  proimigrační slogan: "Nezůstávejme tu s Němci samotní". K sebenenávisti patří i obraz dějin. Německé dějiny prezentují tyto kruhy jako předdějiny k r. 1933. Podle Joschky Fishera je Osvětim v centru německého národního mýtu. Heidegger, bezesporu největší filozof 20. století, se kompromitoval s nacismem. Nečte se, ani jeho geniální Sein und Zeit z r. 1927.
Vy jste v 1970 spoluzakládal maoistickou komunistickou stranu Německa?
   Byl to důsledek r. 1968. Na počátku to začalo muzikou z Británie a USA. Nové knihy, erotická svoboda - bylo to všechno vzrušující. Pak sebecenzura, dogmatismus tzv. K-skupin, tedy komunistických sekt. Byl jsem členem jedné z nich, orientovala se na Mao ce tunga a na kulturní revoluci. Přirozeně, pramenilo to z toho, že jsme neznali realitu.  Tyran Mao, který likvidoval státní aparát - velké nedorozumění. Ve Francii toto hnutí vedli André Glucksmann a Bernard-Henri Lévy, po čtyřech letech jsem s tím chvála bohu skončil. Bylo to znamení velmi špatného politického usuzování.  Patřilo to k mému životu.
Ovlivnilo to vaše myšlení?
  Dnes vím, co to znamená totalitární pokušení.  Pro mě to znamenalo dvojí existenci. Marx a Mao a na druhé straně jsem četl Prousta a Schopenhauera. Člověk může mít v hlavě dva světy. Krásné na individuu, že každý nese v sobě něco jiného. Píši o tom knihu: o jednotlivcích. Co platí o individuu, platí ostatně i o kulturách. Není žádoucí uměle vytvářet něco evropského, evropský to přece znamená mnoho států, jazyků a kultur. To je bohatství. Pozorujeme to i na současné německé litaratuře, v malířství i ve filozofii - unifikace, průměrnost, málo individualit, všechno se to podobá jedno druhému. Na druhé straně vezměte třeba romantismus v Německu. Nietsche, Wagner, Jeremias Gotthelf nebo takový Gottfried Keller. Musíme mířit na individuální, jednotlivé, abychom trefili to obecné a univerzální.
Co je  specifické na německém myšlení?
   Tendence k metafyzice. Přes realitu vidět něco velkého, druhou stranu od etablovaného. Platilo to obzvlášť v období německého idealismu. Svoboda k přesahu. Ale je to spojeno s nebezpečím - chybějícím realismem, politická romantika. Mám rád romantismus, ale ne v politice. 
Dalo by se vyvodit následující: Nietsche prohlásil boha za mrtvého, hledají tedy Němci to metafyzické v přehnaném moralizování?
  Přirozeně. Max Weber rozlišoval mezi  etikou a zodpovědností.   Jako individuum se člověk může cítit eticky povinován přijmout všechny imigranty, ale politik musí jednat zodpovědně. A Merkelová jedná nezodpovědně, i kdyby nyní obrátila, způsobila už obrovské škody, nenávratně vznikne paralelní islámská společnost s fatálními důsledky. Politik musí vidět rozdíl mezi svým pocitem a tím co je dobré pro vlastní zemi. Nietsche napsal: " Na jedné straně kulturní vzepětí a na druhé straně politický kalkul".
   Svoboda v sobě skrývá i možnost sebezničení. Svobodná společnost je směsí návyků a výchovy. Muslimští imigranti to nepřináší. Naše země je tak nejednotná, aby si dokázala vynutit integraci imigrantů.  Současné politické vedení není adekvátní dané situaci, nastolí se tu francouzské poměry: terorismus a islámský antisemitismus. Velká hrozba pro naše židovské spoluobčany.
A řešení?
   Zastavit imigrační vlnu. Vytvořit u válčících států neutrální zóny, kde uprchlíci přečkají až do konce války.  Uzavřít hranice. Merkelová neměla žádný mandát k otevření hranic. Způsobila nenávratné škody, křivě přísahala při nástupu do úřadu. Ukončit tento politický kýč v médiích i v politice.  

Žádné komentáře:

Okomentovat