aaaalemonde.fr/idees/article/2016/03/02/pour-que-l-europe-soit-sauvee-il-faut-lever-le-tabou-sur-les-nations_4875287_3232
Projekt centrálně řízené Evropské unie ztroskotal. Nahrazení národních států centralizovanou Unií se sociální dimenzí, jak prosazoval Jaques Delors, zůstalo zbožným přáním.
Margaret Thatcherová a později Británie měly být v rétorice evropské levice příčinou troskotání unijního centralistického projektu. Neodpovídalo to skutečnosti – byla to pouze levicová pověra. Každému státu je vlastní způsob politické participace a tradice národního kapitalismu a na tom se nic nezměnilo. Gesce řízení německých podniků s účastí pracujících v řídících radách a dirigismus v řízení francouzských podniků nemají společného jmenovatele. Je iluzí se domnívat, že pokud se Británii umožní specifická cesta v rámci Unie, dirigistická centralizovaná Unie bude zachráněna. Stagnace jižní Evropy a Francie není způsobena Británií, důsledkem Brexitu nebude uvolněnější monetární a fiskální unijní politika. Koalice Francie a jižních států, která by přehlasovala Německo, jak to navrhuje Thomas Piketty, nepovede k socialistické unijní politice. Vedle parlamentu, který se ještě pořádně nekonstituoval a k čemuž nikdy nedojde, je tu centrální banka a evropský soudní dvůr. Zajisté, centrální banka na nátlak některých vlád financuje jejich veřejné výdaje, ale navzdory politickému mandátu pevně prosazuje neoliberální reformy. Neváhá tlačit v tomto směru i na demokraticky zvolené vlády. Stejně tak soudní dvůr neváhá intervenovat, pokud má za to, že jsou v nebezpečí čtyři základní svobody: volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Stejně tak intervenuje, pokud je v jeho interpretaci narušen státním zásahem princip konkurence. Nevymyslelo se to v Británii, ale v Německu.
Unijní strašák
Nic udivujícího, že „stále těsnější unie mezi evropskými národy“, která vzbuzovala kdysi obrovský entuziasmus se během času proměnila v strašidlo. Pozice Británie není nic výjimečného. Další kroky ve směru unijního superstátu ztroskotají pro nepřízeň voličů, referenda nejsou nutná. Platí to i pro Německo – zemi, která tak prosazovala centralizovanou sjednocenou Unii. Je nejvyšší čas a zcela určitě to platí pro levicové strany, otevřít debatu, které se v bruselském žargonu říká „finalita integračního procesu“, o rekonstituování vztahu Unie-členské země. Byrokrati v Bruselu a vlády, které je podporují, se něčeho takového bojí jako satan svěcené vody. Politickou paralýzou čelil Brusel na britské požadavky, aby na ně nakonec odpověděl klasickým bruselským postupem – velká témata rozdrobena do malých technokratických detailů, záměrně nesrozumitelná, což bruselští byrokrati dovedli k dokonalosti. Žádná debata o základech. Dosažená shoda po několika měsících ztratí svoji substanci a bude třeba dalšího kolektivního pseudořešení. Brusel získá čas a může potichu pokračovat ve své „evropské myšlence“. Šance byla úspěšně zmařena.
Odtabuizovat
Unii může zachránit pouze fundamentální debata bez tabu - o národech, národních hranicích a národních zájmech. Unie organizovaná v dnešní podobě je určena k zániku. Jak si může německá vláda, s požehnáním Bruselu, nárokovat rozhodování o zemích jako Polsko a Dánsko a chtít restrukturalizovat jejich obyvatelstvo otevřením hranic a migračními kvótami. Kvóty se stále mění směrem nahoru – jednoduše německá ekonomie potřebuje řešit své demografické problémy a vydává je za evropské. Lid evropských národů očekává od svých vlád, že je ochrání i proti Bruselu a Berlínu. Vnější politika jednotlivých států, jejímž principem je respekt k národním suverenitám, nemůže být nahrazena panevropskou centralizovanou politikou.
Ne superstátu, ano spolupráci
Tato idea se v různých podobách rozšířila ve většině evropských zemí. Evropané profesí ji osočují jako antievropskou. Velké heterogenní státy nemají budoucnost i když to hlásá levičácký Jürgen Habermas s Peterem Sutherlandem (kosmopolitní reprezentant mezinárodního kapitálu). Budoucnost má Evropa národů.
Zmařená příležitost
Pravděpodobně dohoda Bruselu s Cameronem nebude stačit britským voličům. Pak můžeme jen doufat, že Brexit nepovede k řádění unijních centralistů, že se neobnoví aliance levicových stran a unijních technokratů. Pokud se Unie včas nerekonstituuje, chaoticky se rozloží v důsledku ekonomické stagnace a nelimitované imigrace. Tato hypotéza je pravděpodobná díky strnulosti a zbabělosti unijních elit. Evropa má potřebu nové vlny demokratické účasti lidu – to nemůže být zcizeno nadnárodními institucemi, kterých se zmocnil Juncker a Draghi a které využívají k svým vlastním zájmům a zájmům těch, které reprezentují. Demokracie se musí znovu nadechnout. Autoritativním tlakům směrem k liberalizaci, vedené evropským soudním dvorem, musí čelit národní parlamenty. Stejně tak centrální banka a Komise nesmí předepisovat členským zemím jejich rozpočtovou politiku. A pravděpodobně bude nutný návrat k monetární suverenitě.
Odtabuizovat evropskounijní tabu
Wolfgang Streeck je profesorem sociologie, v listu le Monde se zabývá evropskounijní krizí.
Projekt centrálně řízené Evropské unie ztroskotal. Nahrazení národních států centralizovanou Unií se sociální dimenzí, jak prosazoval Jaques Delors, zůstalo zbožným přáním.
Margaret Thatcherová a později Británie měly být v rétorice evropské levice příčinou troskotání unijního centralistického projektu. Neodpovídalo to skutečnosti – byla to pouze levicová pověra. Každému státu je vlastní způsob politické participace a tradice národního kapitalismu a na tom se nic nezměnilo. Gesce řízení německých podniků s účastí pracujících v řídících radách a dirigismus v řízení francouzských podniků nemají společného jmenovatele. Je iluzí se domnívat, že pokud se Británii umožní specifická cesta v rámci Unie, dirigistická centralizovaná Unie bude zachráněna. Stagnace jižní Evropy a Francie není způsobena Británií, důsledkem Brexitu nebude uvolněnější monetární a fiskální unijní politika. Koalice Francie a jižních států, která by přehlasovala Německo, jak to navrhuje Thomas Piketty, nepovede k socialistické unijní politice. Vedle parlamentu, který se ještě pořádně nekonstituoval a k čemuž nikdy nedojde, je tu centrální banka a evropský soudní dvůr. Zajisté, centrální banka na nátlak některých vlád financuje jejich veřejné výdaje, ale navzdory politickému mandátu pevně prosazuje neoliberální reformy. Neváhá tlačit v tomto směru i na demokraticky zvolené vlády. Stejně tak soudní dvůr neváhá intervenovat, pokud má za to, že jsou v nebezpečí čtyři základní svobody: volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Stejně tak intervenuje, pokud je v jeho interpretaci narušen státním zásahem princip konkurence. Nevymyslelo se to v Británii, ale v Německu.
Unijní strašák
Nic udivujícího, že „stále těsnější unie mezi evropskými národy“, která vzbuzovala kdysi obrovský entuziasmus se během času proměnila v strašidlo. Pozice Británie není nic výjimečného. Další kroky ve směru unijního superstátu ztroskotají pro nepřízeň voličů, referenda nejsou nutná. Platí to i pro Německo – zemi, která tak prosazovala centralizovanou sjednocenou Unii. Je nejvyšší čas a zcela určitě to platí pro levicové strany, otevřít debatu, které se v bruselském žargonu říká „finalita integračního procesu“, o rekonstituování vztahu Unie-členské země. Byrokrati v Bruselu a vlády, které je podporují, se něčeho takového bojí jako satan svěcené vody. Politickou paralýzou čelil Brusel na britské požadavky, aby na ně nakonec odpověděl klasickým bruselským postupem – velká témata rozdrobena do malých technokratických detailů, záměrně nesrozumitelná, což bruselští byrokrati dovedli k dokonalosti. Žádná debata o základech. Dosažená shoda po několika měsících ztratí svoji substanci a bude třeba dalšího kolektivního pseudořešení. Brusel získá čas a může potichu pokračovat ve své „evropské myšlence“. Šance byla úspěšně zmařena.
Odtabuizovat
Unii může zachránit pouze fundamentální debata bez tabu - o národech, národních hranicích a národních zájmech. Unie organizovaná v dnešní podobě je určena k zániku. Jak si může německá vláda, s požehnáním Bruselu, nárokovat rozhodování o zemích jako Polsko a Dánsko a chtít restrukturalizovat jejich obyvatelstvo otevřením hranic a migračními kvótami. Kvóty se stále mění směrem nahoru – jednoduše německá ekonomie potřebuje řešit své demografické problémy a vydává je za evropské. Lid evropských národů očekává od svých vlád, že je ochrání i proti Bruselu a Berlínu. Vnější politika jednotlivých států, jejímž principem je respekt k národním suverenitám, nemůže být nahrazena panevropskou centralizovanou politikou.
Ne superstátu, ano spolupráci
Tato idea se v různých podobách rozšířila ve většině evropských zemí. Evropané profesí ji osočují jako antievropskou. Velké heterogenní státy nemají budoucnost i když to hlásá levičácký Jürgen Habermas s Peterem Sutherlandem (kosmopolitní reprezentant mezinárodního kapitálu). Budoucnost má Evropa národů.
Zmařená příležitost
Pravděpodobně dohoda Bruselu s Cameronem nebude stačit britským voličům. Pak můžeme jen doufat, že Brexit nepovede k řádění unijních centralistů, že se neobnoví aliance levicových stran a unijních technokratů. Pokud se Unie včas nerekonstituuje, chaoticky se rozloží v důsledku ekonomické stagnace a nelimitované imigrace. Tato hypotéza je pravděpodobná díky strnulosti a zbabělosti unijních elit. Evropa má potřebu nové vlny demokratické účasti lidu – to nemůže být zcizeno nadnárodními institucemi, kterých se zmocnil Juncker a Draghi a které využívají k svým vlastním zájmům a zájmům těch, které reprezentují. Demokracie se musí znovu nadechnout. Autoritativním tlakům směrem k liberalizaci, vedené evropským soudním dvorem, musí čelit národní parlamenty. Stejně tak centrální banka a Komise nesmí předepisovat členským zemím jejich rozpočtovou politiku. A pravděpodobně bude nutný návrat k monetární suverenitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat